Stud, řev, protesty a drobná „zlodějina“

Z deníku autistovy matky před tím, než se definitivně zbláznila…. Dnes na téma: Když se noční můra vrací. Aneb, zase v tom má prsty Měsíc.

Je nechvalně známé, že vliv Měsíce ovlivňuje mnohé z nás, nejen lidské pokolení, ale celou naši, snad stále ještě, „Modrou planetu“. Letošní letní slunovrat měl zřejmě ještě větší vliv než jakýkoliv jiný úplněk.

Ale mohla jsem to předpokládat. Již z rána byl můj synek jako vyměněný. Nechtěl vstávat, natož vyrazit do školy. Jeho rozpoložení, jak bych to jen definovala, bylo na jedno našlápnutí. A představa dnešního dne, který jsem plánovala několik desítek minut, byla jedním slovem náročná.

Strážce snů se zhostil své úlohy a poplašným signálem spustil kolem šesté hodiny ranní. Ještě se zalepeným výhledem jsem hlesla: „Co je za den a kolik je hodin?“ Ujištění, že dnes je opravdu úterý, to úterý, které bylo plánováno do detailů, mě nakoplo a vyskočila jsem z postele.

Zhostila jsem se okamžitě funkce nejvyšší. Funkce, která začíná krásným písmenkem, jako třeba slovo geniální. Rozdávala jsem úkoly jako na běžícím pásu a tiše si gratulovala, jak nám to jde pěkně od ruky.

Pomalu se naše domácnost vylidnila, každý jednotlivý člen, mého klanu, si šel za svými povinnostmi. Ztichl hlučný televizor, který posloužil při oblékání mých kopií, zhasla světla ve zkrášlovacích komnatách, bouchly dveře a byt obsadil, vzácný to host, Pan Ticho.

Vůně kávy a třičtvrtěhodinka s vítaným hostem, mi dávala naději, že úterý pokoříme levou zadní.

Příprava do práce probíhá podle plánu, příjezd mého muže, z rozvozu dětí, byl také na čas. Odvoz do nedaleké vesničky za prací proběhl také v klidu. Vyzvednutí babičky na roční kontrolu též bez problémů. Asistence u klienta skoro bez komplikací. Tak proč mám takový divný pocit.

Jistě, nemám telefon a zapomněla jsem tabulku na quilling, kterou jsem měla dnes vrátit. Ale to přeci nejsou žádné komplikace. Poprosila jsem manžela, až pro mě pojede, aby zapomenuté maličkosti vyzvedl. Že by zažehnáno? Uvidíme….

Tabulka vrácena, telefon nabitý, jenže vykoukla na svět další komplikace. Manželovi volali z práce, že se má dostavit dříve do služby, jenže to mi zkomplikuje tak dokonale sestavený dnešní harmonogram… No nevadí, jsem přeci flexibilní.

Nechala jsem se vysadit nemocnici a vyslala drahou polovičku do nedalekého krajského města, aby vyzvedl našeho Pepču a doprovodil ho na nácviky sociálních dovedností a poté se zase dostavil za mnou do nemocnice.

Vyzvedla jsem babičku od lékaře a vyrazily jsme vyřešit rodinnou, nelehkou situaci. Po návštěvě sociální pracovnice a primářky oddělení, kde poslední dobou tráví čas můj děd, jsme opět nedospěly k řešení.

Čas kvapil a již vyhlížíme auto, které odveze manžela do práce, babičku k domovu a moji maličkost konečně po pěti hodinách domů.

Jako kvočna svolávám své kuřátka, abychom opět vyrazili do nemocnice na návštěvu, vyvezli dědu na první letní, sluneční paprsky.

Po návštěvě jsem se ještě rozhodla, že se zastavíme v Lidlu, uvědomila jsem si, že v tom dnešním shonu, jsem zapomněla se nejen nasnídat, ale i poobědvat. První, co jsem chňapla do ruky byla tvarohová kapsa asi za deset korun. Neodolala jsem a zhltla ji, jako vlk, Červenou Karkulku. S tím, že jakmile budu u pokladen, poctivě přiznám svůj hřích „obžerství“.

Jenže to jsem nemohla tušit, že právě dnes se stanem hlavní atrakcí. Po hrozně dlouhé době nás navštívil nevítaný host, pan Záchvat.

Řev, jako když někdo vraždí, se rozléhal celou prodejnou. Nepovedené pokusy se vysmeknout ze sevření rukou, vedlo ještě k většímu řevu. Pohledy nakupujících spoluobčanů se soustředily na místa, kde se Pepík pokoušel vytřít podlahu, zřejmě usoudil, že zaměstnanci špatně odvádějí svou práci. Neuvěřitelná věčnost se proplazit k pokladnám, kdy se snažím jednou rukou držet synka a druhou dirigovat starší sourozence, co mají ještě přihodit do košíku, se zdá nekonečné. Jako buldozér si pomalu razím cestu a snažím se konejšivým hlasem zklidnit Pepíka, neúspěšně. Teprve, když s pomocí dcerky jsem zaplatila útratu a staršího syna, který se zhostil rychlého vhazování zaplaceného zboží zpět do košíku, se mi podařilo uklidnit Pepču. Tedy, alespoň jsem myslela….

Před prodejnou jsem chtěla Pepíka obejmout, a ještě více zklidnit, když vtom jsem schytala pěstí do spánku, až jsem viděla hvězdičky. Zkrátka přepětí emocí, které nedokázal jinak zpracovat, vyústili v náhlou agresi. Popadla jsem ho a dostala do auta. Ale úleva nepřicházela. Zpětně jsem si přehrávala dění a v tom mi došlo, jak skvěle se zachovaly starší děti. Jak úžasně mě zastoupily ve vyndávání potravin na pás, do tašek i do kufru auta.

Zasedla jsem za volant a konečně mířila k domovu. Rozhlédla jsem se a viděla, jak těžké chvíle to byly i pro starší děti, ty výrazy v obličejích vypovídaly vše. Poděkovala jsem jim moc za pomoc a v tom mi to došlo…. Já nezaplatila tu tvarohovou kapsu.

Tímto bych se chtěla omluvit za svůj prohřešek a slibuji, že hned zítra svůj dluh půjdu vyrovnat, věřím, že mi bude odpuštěno.

Pajuš

 

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.