Wauuu, Hovado díky!!!

Z deníku autistovy matky před tím, než se definitivně zbláznila…… Dnes na téma: Není hovado jako Hovado 😉 aneb ohlédnutí za svátky klidu a míru.

Barborka, Mikuláš a Vánoce, očekávané svátky dětí, kdy vidíte ty jiskřičky naděje v jejich očkách. Čistá radost a spousta nevyřčených otázek, zda jim opravdu „Ježíšek“ nadělí jejich přání.

Sice v dnešní době i skepse, protože někteří už nevěří. A o to víc očekáváte jejich reakce, když dostanou vytoužené. Zkrátka, kouzlo Vánoc.

U nás to začíná Barborkou, punčocha za oknem prostě musí být. Banán, jablíčko a nějaký ten mls. Když se podaří sehnat kousek uhlí, šup tam s ním. Každá mince má dvě strany a není tomu jinak ani u lidí.
Proutky z třešně či zlatého deště bohužel nemíváme, není kde vzít, v blízkém okolí o ně nezakopnete. Ale v dobách, kdy jsem nosívala velikost 134-142, jsme se brodili sněhem a závějemi a pár proutků utrhli sousedům :))) Vždy nám bylo odpuštěno.

​Po Barborce chodí čertiska s andělem a Mikulášem, to je věc známá. Obavy, jak bude Pepča reagovat na čerty, byly veliké, a tak jsme požádali sousedy, aby byli chvilku hluční na chodbě, kde čekaly tašky s dobrotami.

Reakce synka byla naprosto spontánní. Otevřel dveře a vyhrkl:

„Wauuuu, Hovado díky!!!!!“

S manželem jsme na sebe koukli a vyprskli smíchy.

Nevím kde Pepík vzal slovo „Hovado“, ani zda zná jeho význam, ale jeho bezprostřední reakce byla kouzelná. Radost, čistá radost, když vybaloval tašku s mlsy.

„Jéé, díííej, wauuu!“
„Díky!“

Každý burák, jablíčko, čokoládové lízátko, vytáhl z tašky a úžasně se radoval. Kouzelné, úžasné, neskutečné, když vidíte, že mnoha hodinová práce s vysvětlováním pocitů, co je radost, co smutek, jaké jsou běžné reakce a výraz tváře, se zhodnotilo. Hlavně ta čistočistá radost…

Slečna Radost prostoupila celým bytem, schovávala se za každou maličkostí, za každým jablíčkem, mlsem i obyčejným burákem. Sedla si na každou židličku v obývacím pokoji a sledovala, jak její moc roste. Každým úsměvem, výkřikem radosti a obdivu se Radost zvětšovala. Otevřela okno a vpustila svou milovanou sestru Štěstí. Ruku v ruce se utábořily a vyčkaly až do Vánoc.

​A Vánoce? Dostala jsem ten nejkrásnější dar, když si můj synek prožil své „první“ Vánoce se vším všudy. Už první reakce u stromku nás ohromily. Vidíte malého šestiletého špunta, co přiběhne do obývacího pokoje, málem srazí slečny Radost se Štěstím, zhasne světlo, pozoruje blikající světýlka na vánočním stromku a pobrukuje si melodii „Rolničky, rolničky……“

Slzy jsem neudržela a kdo by taky jo!

A rozbalování dárků? Naprosto stejné jako vybalování Mikuláše, s každým dárečkem se přišel pochlubit, výskal, obdivoval, radoval se. Vše si hned vyzkoušel a vůbec ho netrápilo, že zřejmě dvě tílka se normálně nenosí.

Takže, „Hovado“, z celého srdce moc děkuji!!!!

Autor: Pavla Okálová

Zdroj: http://okalova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=578461

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.