Osud nepřečůrám!

Naše psycholožka nám řekla, že mám občas něco napsat, aby se mluvilo o speciálních dětech a že některé mé nápady a techniky by mohly rodičům podobných dětí pomoct. Že bych se mohla podělit o nějaké postřehy, jak život se speciálními dětmi zvládat. No. Začnu prostředkem, bodem TEĎ.

V neděli 14. května 2017 je Den matek. To bude na den přesně osm let mé první zkušenosti s mateřstvím – zjistila jsem, že jsem těhotná. Potratila jsem, otěhotněla jsem, porodila jsem zdravé dítě na den přesně před sedmi lety, v jeho roce počala druhé dítě a 1. května 2012 šťastně porodila. Mám před sebou jeho očkovací průkaz, roční kontrola, ZDRÁV.

A pak to přišlo, vaše prvorozené dítě nějak nemluví.. A druhorozené rovnou také zkontrolujeme, nezdá se nám. Místo slova „máma“ zaznívaly psychiatrické diagnózy – jiné u obou, všechny k ničemu. No a pak jsem se stala mámou ještě jednou, s vírou, že aspoň někdo z nás bude normální a vnese nám do rodiny čerstvý vzruch.
Svět se smrsknul na kuličku, kdy jednou nohou fungujeme a milujeme se a druhou nohou vůbec nežijeme normální život. Je to taková směs lásky, bolesti, radosti, vyrovnání se, zároveň urputného odmítání, že by se z toho člověk zbláznil – bez nadsázky.

Každý den koukáme na tu hromadu práce, co by byla potřeba udělat, převrtat, uklidit, pokácet, nařezat, vykopat, vysadit, pořídit, vyklidit. Posouváme se životem tak pomalým krokem, že by zenbuddhistu škublo, ale naše těla stárnou a unavují se nenechaje se tímto tempem zneklidnit… zklidnit.

Každý den vodíme Toníčka ze školky – já, v šátku devítiměsíční dcerka a sedmiletý dysfatik Péťa. Jdeme takovým parčíkem, který poskytuje krásný výhled na to, jak nám denně autobus ujede před nosem, nevadí, kam spěchat, ale těch čtrnáct minut na zastávce Toník usilovně vyklovává jehnědy zpod lavičky. Tak ono ani to nevadí, nám, ale před poliklinikou se zdržují starší občané, a tito na takové věci zvyklí nejsou, zdraví se slušně vychovali a nemocní byli zavřeni v ústavech. A když vyrostete v iluzi, že děti se dělí jen na hodné a zlobivé, těžko v sedmdesáti letech pochopíte autistu jen ze společně strávených deseti minut na zastávce.

Takže se stalo naším folklórem podiskutovat si se seniory o špatné výchově před publikem zhnusených pohledů. Ano, mohla bych se tomu vyhnout separací, rozvážením dětí v autě, ale naložit a vyložit můžu i pytel brambor. Ale cestování MHD udržuje Toníčka v jakémsi stavu relativní funkčnosti, sociálním kontextu a přeci jen, když nebude MHD, vždycky se nechá kydnout do auta, ale když nebude auto, těžko bude opět přivykat sedadlům autobusu – a že to znají mnozí zdraví a úspěšní dospělí. A navíc dopravní prostředky miluje, labužnicky si dokáže vybrat nejlepší místa, dokonce v drtivé většině volí ta neobsazená.

Dnes ale přišel ten den!!! Docházíme ke konci parčíku a přijíždí autobus, drapnu Toníka sbírajícího cestou jehnědy za rukáv, trochu protestuje, ale rychle přejdeme silnici do autobusu, sedneme do sedadel, já s úlevou, jak hladce a rychle to dnes šlo, jupí, nečekali jsme, hodnej pan řidič! Toník mi podává botičku, ahá, chce ji vyklepat a nasa… on ji nechce nasadit? Toníčku, no tak nech mě ti ji… kde máš druhou??? Není. Musela nám spadnout v parku. Toník s pohledem nevadí, tak budeme nadosmrti jezdit v autobuse (protože bez bot venku nechodíme, ne?) shazuje druhou botu a lepí se spokojeně na sklo a olizuje okenní těsnění. Chvilku zvažuju, že zavolám domů, že dnes už nepřijdeme. Možná nikdy. Ať nám nosí obědy do sto dvojky.

Po chvíli fantazírování o kočovném životě začínám hledat reálné scénáře, dobrá, tak bota byla starší. No ale zase v této velikosti jinou nemáme, vyplatí se nám vracet, za to, kolik sil to bude stát? No, ale jo, škoda botky. Na příští zastávce vystupujeme. Toníka táhnu, do náručí ho vzít nemůžu kvůli miminku v šátku. Vím, že ho „nepřemluvím“, když nemluví a nerozumí, tak to musíme rozchodit. Vypadá to hrozně, za rukáv táhnu syna na kolenou přes ostrůvek, přes přechod, ječí, lidi se otáčí, naštěstí dnes žádné dobře mířené rady nepadají, dokonce ani pohoršené pohledy, díky moc. Na konci přechodu to Toníček rozchází a chápe, že prostě musí. Chytne mě svou měkounkou teplou ručičkou jemně za tu mou a jde, nerozumí kam a proč a proč jsem na něj taková, ale jde, se slzami v očích. Slzy mizí před velkým plakátem opočenské zmrzliny, blažené hýká „ajskrím, ajskrím!!!“ a jelikož máme osm minut do zpátečního autobusu, za odměnu, že se poddal fasuje zmrzlinu. A nechá si ulizovat. Trochu nám to lepší náladu, ano, dítě šlape v holubincích bosky, ale místo paniky volíme ajskrím a i díky mým ušmudlaným plátěným barefoot botám  vypadáme jak přicestovalci strojem času ze středověku.

Nasedáme do busu, malej se raduje, že jedeme do školky a velkýmu začínají téct slzy, že neví, kde jsme ztratili botičku a moje odpověď „nevím“ v něm vzbuzuje zoufalý pocit, že je svět nedokonalý a nemá žádný systém! Tak ho uklidňuju, že snad tam, kde se Toníček zaseknul.

Vystupujeme parčíku, Toník spokojeně pokračuje směr školka. Péťa hledá jak o život, ale jelikož hlásí, že našel veverku a šišky, tak asi jistí horní půlku atmosféry. Po chvíli opravdu botku nalézám, Péťa pláče štěstím, že svět je zase v pořádku, Toníček si obouvá botičku a jako Hujer na točně plynule pokračuje zpátky od školky k zastávce. Kde čtrnáct minut čekáme na sto dvojku spolu s třemi seniorkami, totálně šokovanými seniorkami hrůzou pozorujícími Toníkovo hodování pod lavičkou. Ale s pocitem vyhrané bitvy.

Co jsem příběhem chtěla říct?

POSTŘEH č. 1: OSUD NEPŘEČŮRÁM.

Autorkou článku a fotografií je :

Eliška Antoš Bachová, která o sobě říká: „Jsem psychoanalyticky orientovaná psycholožka, žena, matka jednoho náročného humor zbožňujícího podivínka, jednoho roztomilého chlapečka se středně funkčním autismem a rozkošné holčičky opičky.“

S laskavým svolením autorky vloženo z blogu: http://www.psychologbohnice.cz/blog/

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.