Vždyť vypadá normálně

Kolikrát už jste již slyšeli tuhle větu, „Vážně je autista? Ale vždyť vypadá normálně.“ Na toto téma napsala článek Pavla Okálová, maminka dítěte s autismem, která píše i svůj blog.

Vždyť vypadá normálně. Nejčastější reakce okolí, po zjištění, že náš syn je autista, jsou převážně „hloupé“ otázky či konstatovaní. A není se čemu divit. Syn opravdu vypadá jako každý druhý chlapec v jeho věku, jen …

Slovíčko jen v sobě skrývá mnohé. Například velmi „malé sociální cítění“ v tom běžném měřítku většinové společnosti. Význam pojmu, je na dlouhé povídání, ale ve zkratce.

Veškeré pocity, jako je láska, nenávist, vztek, lítost, smutek, radost, zklamání aj., jsou ve světě autisty pouhá abstraktní slova. Slova, které nic neznamenají, nic neříkají ani nedefinují. Pocit jako takový je potřeba definovat, zdokumentovat, popsat, pokud je třeba klidně nakreslit a neustále přehrávat dokola, dokud si dotyčný nepřiřadí určitý vzorec chování k určitému pocitu.

Také oční kontakt je schován pod slovíčkem jen. Běžná reakce na vlastní jméno je, že se ohlédneme, kdo nás to shání. Autista často nereaguje, neohlédne se. Až ho podezříváte, zda vůbec slyší. Nebojte, slyší velmi dobře, jen nemá potřebu se ohlédnout, proč taky. Zlepšení očního kontaktu se musí „nacvičit“ tzv. nácviky sociálních dovedností. Existují různé kurzy za úplatu, a ne zrovna malou. Ale výsledky jsou, sice pozvolné, ale jsou.

I doma se může „cvičit“. Jeden by neřekl, že obyčejné lechtání je jedno z nejvhodnějších nácviků očního kontaktu. Lechtat, lechtat, lechtat. Stačí polechtat, vyslovit jméno a vyčkat, dokud se na Vás nepodívá. A stále dokola. Několikrát denně. Výsledek se dostaví zhruba za dva až tři měsíce. 😉

A teď si představte, že vyrazíte do společnosti. Takové koupání u přehrady to je věc 🙂 Pobíhající malý raubíř mezi osuškami a dekami spoluobčanů. Kdy v nestřeženou chvíli zaútočí na volnou deku a regulérně ji obsadí.

První dojmy nezaujatého pozorovatele jsou následující. Co je to za matku, že nedokáže vysvětlit dítěti, že přes cizí deky se neběhá, natož si na ně lehat. To je ale nevychovanec. Zklidněte si toho svého „spratka“.

Z pozice matky tohoto dítěte. Kurnik, jak já broučkovi vysvětlím, že nemá běhat po cizích dekách. To zase bude ostuda a handrkování a vysvětlovaní, proč běhá po dece. S rumělkou ve tváři a omluvným pohledem úprkem pryč od přehrady.

Nehodlám zůstat zavřená stále doma a pomalu nevycházet, aby mi nebylo trapně. Tak prosím o trochu shovívavosti a porozumění. Ne vždy to, co vypadá jako švestka, je švestka 🙂

Děkuji Pajuš

S tímto článkem se můžete nebo nemusíte ztotožnit. Každý rodič má právo vnímat své dítě a nahlížet na autismus jinak. Berte prosím tento článek jako názor milující mámy.

Eva