Přestaň se litovat!

……. Aneb cesta ke smíření ………

Nikdy se nepřipravíme dostatečně…

Radostné očekávání nového života, velké přípravy s tím spojené. Ať se jedná o nový kočárek, postýlku s nebesy, výbavičku laděnou do růžova nebo bleděmodré. To vše a mnoho jiných radostných „starostí“ nás dostatečně zaměstná a na chmurné myšlenky „a co kdyby“ nemáme ani pomyšlení.

Příchozí gratulace k narození děťátka začínající slovy: „Hlavně ať je zdrávo…“

Zdraví, to si přeje každý, ať je naše miminko zdravé, nic jiného ani neočekáváme ani si nepřipouštíme. Čas plyne, voda teče, miminko se mění v batole. Vše jde podle plánu, normální vývoj, první krůčky, úsměvy, zoubky, projevy radosti, dokonce i pár slabik se objevilo. Nevadí, že se moc nevyspíme, to přeci k mateřství patří. Hlavně že je naše dítě zdravé. A život běží dál z batole už máte doma malého raubíře.

V tom přijde DIAGNÓZA, že Vaše dítě je „nemocné“, dokonce velmi vážně nemocné a zde je ten okamžik, kdy se Vám zbortí svět…

Na tuto životní zkoušku se nemůžete připravit předem.

A najít cestu ke smíření není dvakrát lehké.

První, kdo Vás navštíví je pán jménem Šok. Jak si tento nevítaný host dovolil zaklepat u našich dveří? Co to tady zkouší, my přeci máme úplně normální zdravé dítě. Je to nějaký podvodník, který se nám snaží vzít naše štěstí. Závist je tak obyčejná lidská vlastnost. Nevěříme mu.

Při odchodu se pan Šok míjí s nově příchozí, paní jménem Popírání. Tato korpulentní dáma se usadila v našem obývacím pokoji a dodávala nám odvahy pochybovat a popírat ten „cár“ papíru, kde na nás křičí diagnóza našeho syna, vznáší námitky, ale je nevyslyšena. To se přeci nám stát nemůže.

Zřetelné slyšitelné zaklepání na dveře mě vytrhlo z myšlenek. Nově příchozí spolubydlící slečna Vina stála s velkým kufrem a už zdálky na mě křičela. To ty za to můžeš. Pracovala jsi do posledního dechu. To ty jsi neodpočívala. To ty jsi nejedla zdravé jídlo. To ty, ty za to můžeš. A už si hledala svou místnost, kde hodlala strávit minimálně tři měsíce.
Každou noc přiházela bez pozvání, s novými a novými obvinění. Pamatuješ na rodinnou oslavu? Jak jsi si dala dvojku červeného vína? Pamatuješ, já vím že pamatuješ. Směrovala každou mou myšlenku k sebeobviňování.
Nedostatek spánku, odmítání stravy, uzavírání se do sebe a jen ty hlasy. To ty za to můžeš… Slečna Vina se na mě pěkně vyřádila.

Proč zrovna já? Co jsem komu udělala? Čím jsem si to zasloužila?

Vzpamatuj se Pavlo!!! Už se jednou pro vždy přestaň litovat a postav se „problému“ čelem. Promluvila cizí paní v zrcadle, kterou jsem nepoznávala, ale byla mi natolik blízka, že se mi její slova vtiskla do paměti.

To byl zlomový bod, začátek dlouhé cesty ke smíření. Vyrovnání se s nastalou situací a upustit od svého sobeckého Já, které bylo k politování hodné. Najít nový smysl života, zahodit všechna minulá očekávání, dát si cíle. Malé cíle, nic velkého, krůček po krůčku, dodávat si odvahy, sdílet své zážitky s podobně zaujatými rodinami jiných dětí. Znovu se začlenit do společnosti, a hlavně naučit se nepodlehnout pichlavým pohledům nezaujatých spoluobčanů, kteří netuší…

Trvalo mi půl roku se smířit se svým osudem. Zpětně můžu říci, že „postižení“ mého syna ze mě udělalo lepšího člověka. Malichernost a nepodstatné maličkosti zmizely z mého života a úhel pohledu se rozšířil.

Pavla Okálová

Celý Pavlin nezkrácený a neupravený článek si můžete přečíst ZDE.

Tento článek není až tak o našich dětech, ale hlavně o nás rodičích. Jak to na začátku můžeme prožívat, když netušíme, co nás čeká, když se bojíme.

Všichni jsme nějak začínali a nějak jsme začít museli.

Spousta rodičů přehodnotí nakonec svůj postoj a přestane vnímat své dítě jako postižené a začne používat výraz jiné, speciální, úžasné, můj milovaný syn, moje milovaná dcera.

Pro veřejnost, pro úřady, pro školy, pro lékaře i některé rodiče jsou naše děti, ale stále postižené a nemocné. Celý systém je takto vystaven, všimli jste si?

Já osobně za to nejsem ráda, že se na naše děti takto nahlíží.

A jak to máte vy?

Eva