Už je prvňák

Hola hola, škola volá. Tento nápis na nástěnce v naší škole mi připomněl moje dětství, když jsem i já nastupovala do první třídy.

Doufám, že Honzík nebude po mně. Já chtěla jít do školy i v sobotu…:)

Často o Honzíkovi nepíšu, ale vím, že tohle téma vás zajímá a ptali jste se mě v e-mailech, jak to zvládá a v jaké je škole.

Honzík nastoupil do 1. třídy po odkladu v 7 letech. Jaké jsem jako máma autisty měla pocity? Vzrušení, nadšení, strach a nervozita. To já jsem to prožívala hůře něž on. Samozřejmě jsem se snažila to na něj nepřenášet, ale moc mi to nešlo. Honzík říkal nechci do školy, nechci aktovku, nechci penál, a to urputně celé prázdniny, protože jsme se ho na to snažili připravit. Poslední večer před 1. školním dnem jsem mu povídala o škole, že se budou učit číst, psát a počítat a Honzík mi skočil do řeči a povídá: „Ale to nemůžu, to neumím.:).“ Vysvětlit mu, že se to teprve budou učit, že to nevadí, že ostatní děti to taky neumí, nepadalo příliš na úrodnou půdu.  Ale první den šel s úsměvem a bez aktovky. Na co taky, že jo:)

Sedl si do lavice ke kamarádovi z přípravky a pěkně seděl a čekal. Dostali dárečky a nějakou dobrotku. Tak se nenudil. Akorát trochu plakal, když se měl podepsat na interaktivní tabuli. No jo, máma to zvorala, protože jsem mu tvrdila, že první den nebude muset nic dělat a nebudou úkoly. Podle jeho úhlu pohledu to úkol byl. Když se všichni chystali k odchodu a nikdo se nedíval, Honzík vyskočil a běžel se přece jen podepsat.

Jak to bylo u nás dřív?

Musíte vědět, že to, že Honzík nastoupil do první třídy prozatím podle RVZ ZŠ (rámcový vzdělávací program základní školy) do logopedické třídy je pro mne téměř zázrak.

Úplně na začátku ve 3,5 letech v době kdy byla stanovena diagnóza. Honzík nemluvil, neverbální komunikace na 18 měsících, neukazoval, nesdílel pozornost, vzteky, stres, nepohoda. Hodně se trápil a my s ním.

Nevěděla jsem, jestli někdy vysloví aspoň jediné slovo. Nevydržel dělat cílenou činnost více než 2 minuty. Dříve jenom běhal a běhal. Probouzel se uprostřed noci a hrál si. Naprosto odmítal do 5 let tužku.

Mami mi poprvé řekl skoro v 6 letech. Na školu jsem neměla ani pomyšlení, byly důležitější věci.

Ve školce

Nastoupil do běžné školky ve 3,5 letech v rámci integrace a zde jsme doslova rok a půl bojovali. Na svoje možnosti to Honzík zvládal dobře, ale z pobytu ze školky si hlavně já nesu ponaučení, že to bylo zbytečné trápení. Pro školku i pro mne jako rodiče. Placený osobní asistent, byrokracie, dohadování se s ředitelkou školky, legislativa, prokazování, dokazování, ústupky, neústupnost, neochota. Dneska je už jedno, kde hledat chybu, ale kdybych se mohla rozhodnout znovu, zdali by Honzík navštěvoval běžnou školku s počtem 24 dětí bez zkušeností pedagogických pracovníků s autismem, musela bych říct, že ne.

Dodnes slyším paní učitelku, jak říká po 4 hodinách ve školce: „Honzík autista není, volala jsem na něj a otočil se.“

Ach ty mýty.

Na druhou stranu možnost tam být byla vcelku dobrá, protože v tu dobu začal napodobovat a pozorovat spolužáky a snažil se přebírat vzorce chování dětského kolektivu. Já se naučila dělat mu advokáta a bojovat za jeho práva.

Přípravka 0. ročník

Úderem 5. roku věku, kdy začal používat slova a věty, jasně, že agramaticky a s jinou intonací hlasu. To abyste si nemysleli, že z ničeho nic mluví „normálně“. Začal navštěvovat přípravný ročník bývalé praktické školy. Tady byl 2 roky a udělal největší pokrok. Nebylo to vždycky růžové a začátky byly také velmi těžké, ale za ty dva roky byl posun ve všech oblastech u Honzíka tak markantní, že nikdy nepřestanu být vděčná naší úžasné paní učitelce a paním asistentkám za všechno, co pro něj udělaly.

Přístup, laskavá důslednost, empatie. Kéž by to tak bylo možné ve všech školách.

Vždycky jsme věděli, že do běžné základky s 30 dětmi ve třídě nepůjde, a že bude nutný pedagogický asistent. A hledali jsme různé alternativní malotřídky. Nakonec jsme se rozhodli zůstat v této škole. Je zde zvonění, strukturovanost, střídání předmětů. A Honzíkovi tenhle režim vyhovuje víc. Zkoušeli jsme kroužek s projektovým vyučováním. To pro něj nebylo vhodné.

A jaké je to teď po 14 dnech ve škole?

Do školy se ráno vypravujeme v pohodě. Ve třídě sice „brblá“, že něco dělat nebude, ale hned bere do ruky nůžky, lepidlo nebo tužku a plní daný úkol. Je pravda, že prozatím čerpá z předškoláckých dovedností a uvidíme, jak to půjde dál. Chodí do družinky. On vydrží do půl 12 a jednou do půl 1 výuku a pak jde ještě po obědě rád do družinky. Neuvěřitelné, že?

Domácí úkoly přes silnou motivaci také zatím zvládáme. Naštěstí máme opět báječnou paní učitelku a moc úkolů nemáme. Ale hlavně se s ní dá mluvit a domluvit. Budu se snažit, aby takový pocit měla i ona ze mě.

Moc bych si přála, aby se Honzíkovi ve škole líbilo, a aby to zvládal tak dobře, jako doposud.

Ale nejdůležitější pro mě je, že je Honzík v kolektivu oblíbený, do školy chodí rád a má kamarády. Dokud tomu tak bude, já budu nejspokojenější máma.

Někteří rodiče speciálních dětí mi píšou, že u nich ve škole bojují hned od 4. 9.  Nejde se domluvit, nejde nastavit komunikaci učitel – asistent – rodič. Nejsou pomůcky, nejsou dobře nastavena podpůrná opatření, nelíbí se jím doporučení SPC nebo PPP. Nenávist, pomluvy, naschvály, boje.

Z toho je mi smutno.

Myslím si, že kde je vůle, všechno jde. Důležité je hledat komunikační kanály, vyjít si vstříc, komunikovat neagresivně a vždycky myslet na to dítě, a jak mu pomoci.

To platí pro učitele, asistenty i rodiče.

Já vím, možná namítnete, že to vážně, ale nejde.

Pokud se nedomluvíte na společném zájmu, a to je prospívání dítěte ve všech rovinách, hledejte alternativy, v kterých se budete vy i vaše dítě cítit dobře.

Já jsem v pohodě, protože vím, že když nezvládneme nápor učiva, když bude hrozit zhroucení, kdyby přestal prospívat, hlavně psychicky a nepomohlo by žádné podpůrné opatření, i přes veškerou snahu všech, zvážím domácí školu v rámci individuálního vzdělávání. I to je cesta.

Pokud jste ještě neviděli náš rozvrh, který jsem Honzíkovi vytvořila, je k nahlédnutí na obrázku. Líbí?

Má k němu i přikládací šablonu. Na lavici lepí na suchý zip jednotlivé piktogramy. Mezi nimi třeba i vložený piktogram svačina. Jde rozstříhat na procesní schéma a chystáme si podle něj každý den i aktovku. Jednotlivé piktogramy jsme na nalepili i na učebnice a sešity.

Budu moc ráda, když mi do komentářů napíšete, jak se daří/nedaří vám a dětem ve školkách a školách.

Eva